O HLASE: ROZHOVOR S IVANOU VOSTÁRKOVOU

S Ivanou jsem se poznala během svých studií na DAMU, za což dodnes cítím velikou vděčnost. Stala se jednou z mých průvodkyní na cestě k sebe-poznávání. Oblíbila jsem si její smysl pro humor, laskavost, otevřenost a přímost. Obdivuji její dar slyšet a naslouchat, schopnost vhledu i nadhledu, nekonečnou hravost a zvídavost.

1. Wikipedie říká, že hlas je zvuk vytvářený hlasivkami. Co na to říkáte Vy?

Já si myslím, že je to možný úhel pohledu. Z fyzikálního hlediska tomu tak opravdu je, ale to je pohled pouze částečný. Ve finále skutečně hlasivky hlas vytvářejí, ale protože hlasivky patří k člověku, tak se týkají člověka celého. Hlas nikdy nevzniká sám o sobě, vždy je projevem niterné, bytostné potřeby něco vyjádřit, sdělit. Primárně vyjadřuje to, jak se člověk sám cítí, jak se momentálně prožívá. Je to projev psychofyzický − fýsis realizuje něco, co psychika potřebuje zjevit.

2. Je každý hlas individuální nebo je možné ho zdědit?

Ve skutečnosti neexistují dva stejné hlasy, pouze podobné. Na podobu hlasu mají vliv jak genetické dispozice, tak dost podstatně i to, co jsme od malička naposlouchali v nejbližší rodině, v okolí a během dozrávání vlastní osobnosti − ve školce, ve škole, v médiích a podobně. Existuje fyziologické pravidlo „co slyším, to napodobuji“. Proto je pro dítě, a to už od prenatálního vývoje, nesmírně důležité, co ho sluchově ovlivňuje. Fyziologické dispozice jsou člověku dány vytvarováním a tloušťkou hlasivek, velikostí hrtanu, délkou krku a podobně. I tvarování obličeje a kostí hraje svou roli.

3. Vystudovala jste herectví a loutkoherectví na DAMU. Co Vás přivedlo k  profesi hlasové pedagožky, lektorky a terapeutky?

Od malička jsem milovala hudbu a zpěv, zpívala jsem ve školním sboru, psala jsem texty, recitovala. Po průmyslovce jsem šla studovat chemii, nechtělo se mi, ale maminka na mě tlačila, tak jsem poslechla. Nabíjet jsem se ale chodila do divadel, hlavně do Činoheráku a divadla Orfeus, dnešního Rubínu. Byla jsem unešená divadlem. Jednou jsem zběhla z přednášky, z Mezinárodního dělnického hnutí a šla do kina na „My Fair Lady“. A pak jsem potkala kamaráda z divadla. On studoval DAMU a říká mi: „Pojď, pojď na zkoušky, hele, tebe vezmou.“ A já jsem na přijímačky šla a byla jsem přijata.

Přišla jsem na školu a byla omámená z toho, že moje milované koníčky, tanec, zpěv tady mám jako předměty. A protože všichni chválili můj hlas, tak jsem často dostávala i pěvecké role. Hrála jsem u jedné divadelní společnosti a mívala i tři představení denně. Jenomže jsem začala na hlas tlačit a ještě k tomu jsem samozřejmě jako „bohém“ taky kouřila. Už během studia jsem začala mít hlasové problémy, které jsem neřešila a ani mi žádný pedagog neřekl, že je s mým hlasem něco v nepořádku. Když jsem školu skončila, zjistila jsem, že mám hlas úplně zničený. Lékaři mi oznámili, že se hlasem nikdy nebudu moct živit.

V tu chvíli jsem si řekla: „Tak to teda ne.“ A to byl start. Začala jsem vyhledávat různé konzultace, semináře, kterých bylo tehdy žalostně málo, začala jsem zkoumat, jak zvířata vytvářejí hlas, ponořila jsem se do anatomie, fyziologie, psychologie. Zajímala jsem se o lidi s různými formami mentálních retardací, protože to jsou lidé, kteří se příliš nekontrolují, a já jsem zjistila, že se velmi kontroluji a také se bojím chybovat. Lidé s mentální retardací tvoří hlas živelně a to mě velmi inspirovalo.

Možná jsem nyní, po těchto osobních zkušenostech, schopná rozkrývat hlasové poruchy u druhých a nabízet jim takové cesty, které k nápravě pomohly mně. Postupně jsem si vypracovala určitý způsob práce s hlasem, který jsem začala uplatňovat v amatérských souborech, a tam mi jednou někdo řekl, že na DAMU hledají hlasového pedagoga, ať to jdu zkusit. Tak jsem šla na konkurz a byla jsem přijata.

4. Když teď s někým pracujete, zajímáte se o jeho životní příběh?

Já se přiznám, že se na životní příběhy neptám, ale lidé je většinou zcela spontánně přinesou sami. Často jsou i snadno čitelné. Poznáte, že tato osoba prožila něco velmi těžkého, téhle osobě chybělo bezpodmínečné mateřské přijetí a podobně. Ale spousta lidí to potřebuje sama otevřít, takže někdy řeknou jen nějaký fragment svého příběhu, někdy ho řeknou celý.

5. Existují nějaké časté tendence ve způsobu, jak s hlasem nakládají ženy?

Ženy se často stylizují do rolí, které si během života nedovolily prožít, a pak se třeba ve věku padesáti let projevují jako děvčátka a hlas jim vybíhá do výšek. Jiné ženy se zase stylizují do nepřirozeně hlubokých, až mužských poloh a najdou v tom velkou zálibu. A protože dnešní svět si libuje v deformitách, tak se jim dostane vyslyšení, což třeba v uměleckém světě můžeme dost často vnímat, tam jsou porušené, takzvané „zajímavé hlasy“ u mužů i u žen vítány.

6. Vypovídá podle Vás tahle záliba v deformitách také něco o nás jako o posluchačích?

Ono to vždycky musí o posluchačích, kteří to vyhledávají, něco vypovídat. Pokud se mi líbí deformita tohoto typu, vypovídá to o tom, že mě už něco, co není deformované, nijak neoslovuje, nezasahuje. Mě oslovuje něco, co se odklání od vyvážení, souladu či harmonie. To už je pro mě nudné, neboli nejsem pro to dostatečně citlivý.

7. Souvisí to nějak s konzumním způsobem života?

V dnešní době jsou naše smysly přehlcovány a to přehlcení, množství a rychlost, které nás obklopují, způsobují otupování. A když smyslové vnímání otupuje, vyžaduje stále větší dotaci, kterou nachází  například v deformitách. Pak je tu ještě další aspekt a to je útok na pudy. Kde je reklama na motorovou pilu, tam je napsáno „snadno ji přeříznu“. A tenhle všudypřítomný útok na pudy vyvolává pudové reakce. Pudovost je sebezáchovná, bezesporu bychom tady bez ní nebyli, ale není nám dána pouze ona. Pokud ji neustále akcentujeme, tak začneme otupovat na druhé straně, na straně prožívání, citlivosti, vnímavosti, které jsou výživou pro náš hlas.

8. Proč je pro člověka důležitý rozvoj muzikality?

Hudba zasahuje vývojově nejstarší struktury mozku, nezávisle na učení i kultuře. Hudebnost umožňuje vyjádření sama sebe, patří k takovým druhům tvořivosti, do kterých si dovolíme vložit představivost, prožitky, rytmus, emoce… Bohužel, naši dobu můžeme také charakterizovat jako dobu, ve které spíše svoje emoce skrýváme, upřednostňujeme myšlení, sbíráme informace. Lidé se bojí svoje emoce projevovat, vnímají jejich projevy jako slabost. A zpěv? Když někoho pobídnu, ať promluví před druhými, řekne: „No dobře, tak já něco povím,“ a když řeknu: „Zazpívej,“ orosí se mu čelo, lekne se. Přitom každé malé dítě zpívá přirozeně, bez zábran. Mluvní projev se vyvíjí později. Ale když se s dětmi nezpívá a místo toho jsou obklopeny rozmanitými zvukovými kulisami a jenom mluvou, tak to v nich postupně vyhasne.

9. Jak byste charakterizovala způsob, kterým pracujete se studenty?

Nejprve se snažím studentům nabízet možnost věnovat více, řekněme, takové uctivé pozornosti svému tělu a zjišťovat, že tělo má v sobě úžasnou výbavu, kterou nám dává k dispozici. Začínáme jednoduchými, elementárními fyziologickými projevy, které nepotřebují vědomé ošetření, například když člověk něco očichává, sfoukává, když popotahuje, plive a tak dále, zkrátka když nechává tělo přirozeně se zapojit.

A pak začneme postupně přidávat hlas, zařadíme vzdech, smích, pláč, nějaké fňuknutí. Důležitou roli hraje i to, že do práce zapojujeme představy, které jsou velmi rozmanité, nejprve potřebujeme situační představu, pak představu prostorovou, smyslovou, emocionální a tak dále. Vstupujeme do různých rolí, protože v roli se člověk cítí mnohem bezpečněji, než když jde sám za sebe.

10. Proč jsou pro práci s hlasem představy tak důležité?

Tělo je nástroj a ten se musí ladit. Když se nenaladí, tak hraje falešně, ale když se naladí, pravdivě nám zahraje všechno, co potřebujeme. A co udělá představa? Představa naladí tělo.

11. Jde tedy i o trénink imaginace?

Nevím, jestli bych to nazvala tréninkem, spíše rozvíjením. Na kvalitě imaginací se vždycky pozná, jaké má člověk tvůrčí, duševní i duchovní zázemí, jakou pestrost či flexibilitu v tomto smyslu má. A i to je možné rozvíjet. Proto vedu studenty k tomu, aby si dovolili víc ve svých představách. Když si člověk dovolí víc ve svých představách, je to v jeho hlase hned slyšet, a pak to může mít také terapeutický dopad.

12. Pomáhá Vám při práci Vaše intuice?

Ano. Přizývám ji, nechávám se jí vést. Je to plnohodnotný komponent mého zkoumání.

13. Staří Řekové prý nazývali bránici „phrenes“, což v překladu znamená „duše“. Jak si vysvětlujete, že svalu, o kterém dnes často ani nevíme, kde ho v těle máme, přikládali takový význam?

Když jsem se začala o bránici zajímat, zaujal mě Hérakleitův text „Řeč o povaze bytí“. Hérakleitos v něm nazývá bránici „phren“, což v překladu znamená „brána“ i „obrana“. Phren je podle něj vstupem do našeho nevědomí, do hlubších vrstev naší psychiky. Cestu k hloubce naší osobnosti má tedy podle něj na starosti bránice. Vnímám to jako velice osvícený názor.

Viděno z kinestetického hlediska, bránice zajišťuje náš hluboký stabilizační systém a je jediným neunavitelným komplexem svalů v našem těle, což má pochopitelně svůj smysl. A protože lidé přestali bráničně dýchat, tak se jim hroutí těla, nemají ten hluboký stabilizační systém funkční. Bránice se ale stará o spoustu dalších funkcí, například má vliv na krevní oběh, protože jí prochází břišní aorta, nebo také zabraňuje vzniku jedné z civilizačních chorob, které se říká reflux. Zkrátka napojení bránice na centra v mozku, která souvisí s naším prožíváním sebe sama, nejsou náhodná. A proto také, když se cítíme psychicky v pohodě, tak naše bránice není pasivní, ale má určitý tonus, který se nám ihned odrazí v celém těle i v obličeji. Proto Hérakleitos pojmenovává bránici „phrenem“, protože tak úzce souvisí s psychikou.

Když je bránice tonizovaná, tak i psychika je tonizovaná, vše je vyvážené a nevytváříme na sebe žádný tlak. Pokud ale reagujeme na nějakou situaci například strachem, ztuhne nám i celé tělo a flexibilita je tatam. A pružnost je hlavním hybatelem a tvořitelem hlasu! Tato pružnost se stará i o mentální pružnost. Je to přímo propojené.

14. Dočetla jsem se, že otec moderní gymnastiky Francouz Delsarte byl zároveň učitelem zpěvu a tyto disciplíny vzájemně propojoval. Dává Vám to, jako bývalé gymnastce, smysl? I Vy se momentálně v rámci jednoho výzkumu souvislostmi mezi pohybem a hlasem zabýváte¹.

No, to je hezké! Ano, dává mi to smysl. I já ve výuce pracuji s gesty a pohybem. Pořád se v tomto směru potřebuji učit a zkoumat dál. Když se v mozku vyvíjí centrální nervová soustava, tak organizuje tvorbu svých jednotlivých center. Jedno z jejích specifik spočívá v tom, že se některé funkce vyvíjejí pospolu a potom se rozdělují, aby se navzájem podporovaly. A takhle se podporuje jemná motorika s hlasem. Proto používáme při hlasovém projevu přirozeně gesto. Hlas a jemná motorika jsou částečně vyvinuté, už když se člověk narodí. Proto, když děťátko projevuje nějakou emoci hlasem, tak se u toho hýbe. Centrum pro řeč je jinde, to se dovyvíjí později.

15. Dá se prostřednictvím hlasu rehabilitovat také po cévních mozkových příhodách, při nichž obvykle dochází k částečnému ochrnutí?

Ano, dá.

16. Je možné si takovouto rehabilitací navrátit řeč, když je její centrum v mozku uložené někde jinde než centrum hlasové?

Záleží na míře postižení. Je-li zasaženo řečové centrum, neznamená to automaticky, že je zasaženo i hlasové a tím i pěvecké centrum. Takto postižení lidé se hlasem a zpěvem projevovat mohou. Zpočátku zpívají jenom tóny, ale pak se jim mohou začít vybavovat slova a postupně se jim může řeč navrátit. Já v těchto případech hodně pracuji i s gesty a pohybem. V nemocnici někdy dávají lidem po iktu do rukou slabikář. Ale copak miminku, když se učí mluvit, dáte do rukou slabikář? Čtení je pro mozek vcelku jiný proces.

18. Co Vás samotnou zajímá na hlase nejvíc?

(Dlouho přemýšlí) To je těžká otázka. Všechno (smích). Hlas umí úplně projevit člověka. Když mám plně otevřený a svobodný hlas, mám pocit, že se dostávám ke své podstatě, že v sobě objevuji svobodu. A kolik mi je! Jakoby se člověk pořád ještě propracovával hlouběji a měl k dispozici tolik bohatství! Nevěřím, že je někde nějaký limit. A vnímám, že kdo má pocit, že ten limit má, tak v tu chvíli stagnuje, zastavuje se. Je to na něm vidět a je to vidět i na způsobu, jak pojímá sebe a všechno kolem.

19. Kdyby se někdo rozhodl, že chce začít se svým hlasem pracovat, měla byste pro něj nějaké doporučení?

Existují různé semináře s různým přístupem. Já si myslím, že když člověk pracuje se svou intuicí, najde si přesně to, co potřebuje.