Ivča je velice zkušená a vnímavá fyzioterapeutka, neustále se vzdělávající žena a milující máma dvou dospívajících dětí. Potkáte ji buď na některém z jejích pracovišť, v knihovně, a nebo na zahradě. Vždycky jí to bude slušet a nikdy neodmítne dobrou kávu.
Ivčo, co tebe jako fyzioterapeutku přivedlo k józe?
Já jsem celý život pracovala jako fyzioterapeut v ambulanci, měla jsem deset pacientů denně, a po letech jsem začala mít sama zdravotní problémy. Mám vrozenou vadu, jeden obratel mám posunutý, a z té pracovní zátěže mě začala bolet záda, navíc jsem prožívala syndrom vyhoření. Zkrátka mi život ukazoval, že musím něco změnit. A tak jsem začala pracovat jen dva dny v týdnu jako ambulantní fyzioterapeut na pojišťovnu a k tomu jeden až dva dny ošetřuji pacienty soukromě. Zároveň jsem cítila, že fyzioterapie je málo, že mi v ní něco chybí, a tak jsem se před patnácti lety, když se nám narodily děti, začala zabývat dětskou jógou, a před dvěma lety jsem ještě absolvovala instruktorský kurz jógy v Think Yoze v Českých Budějovicích.
Jak ti jóga pomohla?
Mně osobně dala jóga odpovědi na otázky, které jsem si kladla, a pomohla mi s mými zdravotními problémy. Pomohla mi jóga, ne fyzioterapie, paradoxně. Ale musela jsem hodně hloubat a studovat, abych použila z jógy to, co nám jógová studia až tak často nenabízejí, a to je práce s bandhamy, tzv. zámky, práce s dechem, a pak jsou to relaxační techniky a meditace.
V čem spatřuješ největší benefity jógy obecně?
Obecně mi jóga přijde geniální, protože na rozdíl od fyzioterapie je komplexní. Nezabývá se jenom tělem, nejdůležitější cíl jógy není fyzické cvičení, ale zastavení změn mysli, můžeme tomu říkat třeba duševní vyklidnění. U sebe v ordinaci denně vídám, že v současné době je většina lidí ve stresu, a jóga nám nabízí způsob, jak se dostat do parasympatického nervového systému, který nám pomáhá k relaxaci, k prožívání sama sebe jako komplexní bytosti s tělem, srdcem a duší.
Dneska se ve studiích potkáváme s nespočtem stylů jógy, některé jsou i velmi náročné. Existuje nějaký styl vhodný téměř pro každého?
Například ashtanga je vhodná jen pro malé spektrum lidí. Když má někdo dobře nastavený pohybový systém od narození, tak možná může praktikovat ashtangu, ale pro průměrného Středoevropana to není úplně ideální styl. Zatím co hatha jóga je vhodná pro více lidí a jemnější styly jógy, jako je jin jóga, restorativní jóga nebo jógová terapie, jsou pro celou škálu lidí. Ale je třeba říct, že ať jde o jógu, nebo atletiku, o jakýkoliv styl pohybu, vždycky bychom měli dodržovat základní pravidla zdravého pohybu. Jóga je popsala už před tisíci lety, ale jde o to, ji dobře učit. Z pohledu klienta tedy – vybrat si dobrého učitele, který má principy zdravého pohybu osvojené.
Které z těchto pravidel zdravého pohybu je podle tebe nejdůležitější?
Nejdůležitější je být pozorný, to platí v životě obecně a v pohybu také. Vědomý pohyb je jedním z principů zdravého pohybu, který, myslím, je nad vším. Tím to začíná, a pak může všechno jít.
Jsou nějaká témata, ve kterých se fyzioterapie a jóga rozcházejí?
V pohledu na dech a na práci s ním se trochu rozcházejí. Nebo přesněji řečeno, moje zkušenost je taková, že fyzioterapie nabízí dechové techniky, které je složité pochopit, uchopit a umět klientovi předat. Jóga mi jako pacientovi i jako fyzioterapeutovi nabízí daleko víc smysluplných dechových technik a hlavně – s okamžitým účinkem.
A kromě dechových technik nalézáš v józe ještě něco, čím může fyzioterapii obohatit?
Co mi také přijde hodně cenné v józe a fyzioterapie to nenabízí v hlubších souvislostech, jsou bandhy, neboli energetické zámky. Jsou tři: pánevní dno, nazývané v józe múla bandha, pak bránice neboliuddíjána bandha a třetím zámkem je ústní dno, v józe džalandhára bandha. Abych fyzioterapii nekřivdila, i v ní se pracuje se třemi takzvanými přepážkami, což je pánev, hrudník a ústní dno, přičemž vždycky hledáme optimální možnosti daného jedince, jak nastavit tělo, aby tyto tři přepážky byly víceméně nad sebou. Ale bandhy v józe původně sloužily k práci s energií, a to je na nich zajímavé. Práce na energetických zámcích byla základ, tyto zámky byly nedílnou součástí jógy, což se dnes ani na jógových lekcích běžně neděje, protože je to složité a na složité věci potřebujete čas a čas dneska není. Přitom je to ale velmi cenné.
Mohla bys, prosím, ještě rozvést, jak s touhle důležitou trojicí: pánevní dno – bránice – ústní přepážka pracuje fyzioterapie a jak jóga, a třeba i uvést nějaké konkrétní funkční techniky?
My jako fyzioterapeuti umíme velice dobře pracovat s pánevním dnem, to je za mě v tomto oboru na perfektní úrovni. Ale co je ve fyzioterapii náročnější, je pracovat s bránicí, tedy s uddíjána bandhou, a s ústním dnem, s džalanhára bandhou. Jóga nabízí možná extrémní cviky na bránici, ale oni fungují. Např. Uddíjána bandha (jako technika, pozn.) a agnisara krija jsou techniky, při kterých si zvědomíme bránici a naučíme se s ní pracovat. Někdy to může trvat třeba i půl roku, než si tahle cvičení osvojíme, ale jsou efektivní. Kdežto fyzioterapie umí s bránicí pracovat, ale hodně pasivně a pacienti často nechápou, co po nich chceme. Ve fyzioterapii se také hodně mluví o temporomandibulárním neboli čelistním kloubu. Jen je to často takové atomizované, věnujeme se jedné konkrétní části, ale nepropojujeme. A jóga propojuje. Tak že kdybych to celé zrekapitulovala, tak dech a přepážky neboli bandhy, jsou za mě tím, co nabízí jóga a fyzioterapie úplně ne, respektive nevěnuje se tomu v propojenosti.
Nasměrovala bych teď naše povídání k dětem, protože vím, že s nimi pracuješ ráda a že je umíš citlivě vnímat. Které potíže dětí jsou z tvojí praxe nejčastější?
Možná je to tím, že jen nerozumím vývoji, kterým teď porocházíme, my i naše děti, ale moje první asociace, když řekneš „potíže dětí“, je „přehlcenost“, velmi velké množství vjemů. Nervový systém se může díky přehlcenosti dostat až do chronického stresu. A pro dítě je podstatné samozřejmě i to, aby byl v klidu rodič. Tak že jde o celkovou přehlcenost rodinného systému. A tahle přehlcenost nás odvádí od všímavosti, o které jsme už mluvily, od všímavosti k sobě i ke svému okolí. Pak dítě nejvíc potřebuje motivaci k pohybu a radost z něj. A třetí věc, která mě napadá, je, že dítě musí zažít i nekomfort. Dnes jsou děti přehlcené a zároveň žijí v naprosto komfortní zóně, a to je velmi omezuje v psychomotorickém vývoji.
A kdybychom teď postupovali od nejmenších dětí ke starším, mohla bys vždy zmínit jen úplný základ toho, na co je v daném vývojovém období potřeba se z fyzioterapeutického hlediska zaměřit, co dítěti poskytnou, a nebo mu naopak raději odepřít?
Pro dítě do jednoho roku je určitě důležitá bezpodmínečná láska. Také potřebuje být na pevné podložce, jinak nepotřebuje nic, žádné pomůcky, kterých je na pultech obchodů strašně moc, žádná vodítka, chodítka, šidítka. Potřebuje ležet na zemi a nejlépe ne na hladké podložce a nejlépe ne v dupačkách, protože pak nemůže rozvíjet svoje motorické schopnosti, protože dupačky na hladké podlaze kloužou a uklizená, vydezinfikovaná podlaha mu neposkytuje podněty, které ale ono potřebuje. Komfort, o kterém mluvíme, mají děti už od malička. Tím nechci říct, že by dítě mělo ležet nahé na nerovné podložce. Je také jasné, že je v pořádku ho dát do autosedačky, ale nemůže tam sedět třeba hodinu, to je celé. To, co nám doba nabízí, je potřeba používat rozumně. To, co je nejdůležitější pro vývoj a co je zároveň dalším ze základních pravidel zdravého pohybu, je nalezení opory, tedy schopnost využítí maximální plochy reakční síly země. Opora dítěte o zem je důležitá proto, aby se v těle vytvořil hluboký stabilizační systém.
A děti pomalu rostou a dostáváme se do školkového věku, tři až šest let. Co je důležité pro tohle období?
To je bezvadná doba, kdy ještě dítě nechodí do školy a má dostatek pestrého pohybu. V tomto věku se většinou ani neukazují potíže spojené s vadným držením těla. Je to doba už zmiňované radosti z pohybu a přirozené motivace k němu. Tak že bych z toho nerada dělala vědu. Jen je potřeba dávat dítěti adekvátní podněty, což není televize a tablet, ale dostatek běžného pohybu venku, ideálně například lezení po stromech. A je potřeba se nebát. Je moc fajn, když se dítě třeba může pohybovat na zahradě, v létě naboso, protože dítě potřebuje bezpečný prostor ke zkoumání a ne úzkostného rodiče, který se bojí, že mu dítě z toho stromu spadne.
Zatím to zní až poeticky, ale tuším, že když se dítě dostane do školního věku, začne to být zapeklitější…
Tam hraje velkou roli zase stres. Pro někoho může být stresové, že najednou nemá pohyb, protože pro naše tělo je přirozené se hýbat a ne sedět pět hodin v kuse ve škole. To že mají děti za týden jen dvě hodiny tělocviku, považuji za velkou chybu systému. Ale určitě se s tím dá nějak kreativněji nakládat. Když už ale dítě musí sedět, bylo by fajn ho učit, jak sedět správně, a pak mu dát dostatek prostoru k pohybu a netrestat ho za to, že potřebuje třeba v první nebo ve druhé třídě častěji vstávat. Protože my dětem dáváme protichůdné informace, na jednu stranu jim říkáme: „pohyb, pohyb,“ a na druhou, ve škole: „Nehýbej se!“, nebo: „Seď rovně!“ – tenhle příkaz je velký problém. Dítě nemůže stále sedět rovně.
Tak že ideální by bylo zakomponovat přirozený pohyb do běžného vyučování? Občas nechat děti se prohýbat, proběhnout?
Ano, dopřát jim zkrátka víc pohybu a radosti z něj. A ještě mě napadá jedna věc. Je dobré děti učit, jak se dostat do parasympatiku, tedy zkoušet s nimi relaxační techniky. Mě vždycky překvapí, kolik dětí to baví. Například při představě, že jsou hadrové panenky, se můžou krásně zrelaxovat. I ti největší hyperaktivové leží a poslouchají, když si k tomu paní učitelka vymyslí zajímavý příběh. Děti věří dospělákovi, který je autentický, upřímný. Tak že není čeho se bát a je fajn s nimi i v mladším školním věku relaxační techniky zkoušet, protože ony se v budoucnu budou potřebovat umět se zrelaxovat. A když jsou děti trochu starší, je možné s nimi vyzkoušet i restorativní jógu, nebo autogenní tréning.
Když se ještě vrátíme zpět k sezení. Jak správný sed vypadá?
Naše opora v sedě se přenáší na sedací kosti, tak že první věc je ty sedací kosti vůbec objevit, zavnímat je. Učím děti, aby si v sedě sedací kosti nahmataly, a pak překlápěly pánev. Překlopím pánev dopředu, dozadu, a potom najdu střed – takzvané „neutrální nastavení pánve“. Jako by pánev byla mísa s vodou a ta voda se nesmí vylít ani dopředu, ani do zadu. Teprve od opory sedacích kostí, které jsou v neutrálním nastavení, může vzniknout zdravé napřímení páteře. Jde o ekonomický sed, který je pro tělo nejméně náročný. Ale pozor, není to příliš napřímený sed, ten není nejméně náročný. Já nikdy neříkám dětem: „Narovnej se!“, ale hledám udržitelný sed, což není sed, ve kterém vydržím celou hodinu, jen se do něj
budu vracet. A čím častěji se do něj budu vracet, tím víc ho tělo bude považovat za normu. Tak že se klidně můžu zhroutit do židle, to není nic zakázaného, naopak, ale pak je zase potřeba se vrátit do toho neutrálu.
Podle čeho bys dětem vybírala zájmovou aktivitu?
Já bych i v tomhle případě řekla, že méně je více. Nezahlcovala bych děti, pozorovala bych, co jim dělá radost, při jakém pohybu jim září oči. A pak bych se snažila najít šikovného lektora, kterému budu jako rodič důvěřovat a který bude vytvářet bezpečné, radostné prostředí pro pohyb. To bych viděla jako nejdůležitější. Další věc je, že bych si dala velký pozor na ambice dělat z dětí sportovce. Když má totiž někdo vadné držení těla, tedy nemá dobré nastavení pohybového systému, tak z něj bohužel vrcholový sportovec nebude. A nebo může být, ale bude ho to velmi bolet, bude mít časté úrazy a ty nikdy v dětském věku nejsou náhodné, znamenají, že pohybový systém není připravený na extrémní zatížení, například na trénink třikrát týdně. Nebo pokud u dítěte vidím hypermobilitu, což je abnormální rozsah pohybu, v kolenou, nebo nejčastěji v loktech, tak ho nemůžu dát na gymnastiku. Samozřejmě, je to hodně věcí, ale když mám nějaké pochybnosti nebo otázky, je dobré si najít fyzioterapeuta, nebo nějakého jiného odborníka, a poradit se.
Ty v rámci svých seminářů nabízíš i jeden, který se jmenuje Hravá jóga a je určený pro rodiče a děti, kteří v jeho rámci cvičí společně, v páru. Proč sis zvolila tohle téma a jak ho pojímáš?
Protože kolem sebe vidím, že extrémně narůstá počet dětí s vadným držením těla, a přitom mám pocit, že stačí velice málo, jen jednoduché věci, které lze aplikovat v každodenním režimu. Ale je třeba pracovat nejenom s dětmi, ale také s jejich rodiči, protože dítě dělá to, co dělá jeho dospělý. Když rodič cvičí, což předpokládám, že na semináři bude, dítě chce cvičit s ním a má z toho radost. A když má radost, má i vnitřní motivaci k pohybu, tak že proto jsem rodiče a děti takto propojila. Ale nemusí jít samozřejmě jen o rodiče, může přijít i prarodič, nebo pedagog.
Mně se na koncepci tohoto semináře líbí, že přináší i téma vzájemného dotýkání se. Proč jsou doteky rodičů pro děti důležité?
Protože míra, jakou se nám podaří navázat blízkost s našimi nejbližšími, utváří naši bytost. My to jako dospěláci umíme velice dobře s miminky do jednoho roku života, ale jak nám děti rostou, dotýkáme se jich stále méně. A přitom do dvanácti, třinácti let, dokud o to ještě stojí, s nimi máme možnost skrze doteky navazovat kontakt, poskytovat jim pocit jistoty a bezpečí, být s nimi ve spojení a radovat se ze života společně. Stačí se jen objímat, masírovat si nohy, nemusí to být nic složitého.
A předpokládám, že tohle rodičovsko-potomkovské dotýkání se také dítěti pomáhá lépe si uvědomovat svoje tělo, svoje potřeby a hranice…
Ano, a tím se zase vracíme na začátek, k základním principům zdravého pohybu a tomu nejdůležitějšímu z nich, což je uvědomování si vlastního těla, s nímž souvisí například i schopnost orientace v prostoru, nebo schopnost koncentrace. Jde o to, že když mám pozornost k sobě a svému tělu, tak mám pozornost i k okolnímu světu, nenechávám si narušovat svoje hranice, umím říct ne. A to se například při Hravé józe můžu učit v bezpečném prostoru, ve vztahu se svým rodičem. Považuji za důležité učit děti číst signály svého těla, vysvětlovat jim, že není žádná ostuda říct: „Ne, tady už dál nepůjdu.“ a chválit je, když to říct dokážou. Ale musíme s tím začít co nejdřív, protože v pubertě už se to těžko dohání, a když je potom v dospělosti člověk hodně orientovaný na výkon, může být velký problém, že signály svého těla neslyší.
Ivana Beránková
Pracuje jako fyzioterapeutka v rehabilitační ambulanci, externě vyučuje na JČU ZSF, obor fyzioterapie.
Od roku 2010 vede skupinové cvičení pro děti i dospělé.
Co studovala:
1992 – Střední zdravotnická škola, obor zdravotní sestra
1998 – Vyšší odpborná škola, diplomovaný fyzioterapeut
2009 – ZSF JU, obor rehabilitační a psychosociální péče
Co ji formovalo:
2006 – kurz reflexní terapie plosky nohy
2010 – kurz Forma – funkce – facilitace
2012 – kurz Jóga pro děti
2012 – kurz Hatha jóga for fitness
2013 – kurz Poruchy dechového stereotypu
2013 – workshopy Feldenkraisovy metody
2014 – kurz Bránice a její roel při vzniku funkčních poruch pohybovéhoa viscerálního systému
2015 – Škola pánevního dna
2017 – kurz Rolfing
2018 – kurz Manuální lymfodrenáž
2018 – kurz Dynamická neuromuskulární stabilizace (DNS) podle prof. Pavla Koláře, založená na
vývojové kineziologii
2019 – kurz DNS fit kid clinik
2022 – kurz Instrukor jógy
2023 – kurz Fyzioterapie a dysfunkce pánevního dna